středa 1. února 2017

Dobrý den, kozy ven

Události posledních dnů se nesou v pozitivním duchu.

Byl jsem nemocný, ale naštěstí to nic vážného to nebylo. Když jsem se dopotácel ke své obvodní lékařce pro neschopenku, nemile mě překvapilo, že mě sestra poslala k jiné doktorce, protože ta moje toho prý má moc. Teď sdílí ordinaci spolu se svojí dcerou, která si u ní dělá atestaci. Od té doby, co mám změněné jméno, jsem tam byl poprvé a trochu jsem se bál, jak nějaká cizí doktorka pobere moji identitu. Nicméně tato nová lékařka nehnula brvou a automaticky mě oslovovala v mužském rodě. Chtěla po mně, ať se svléknu do půlky těla, aby si mě mohla poslechnout. Nic jsem nevysvětloval, jen jsem jí oznámil, že se svléknu pouze do tílka. A čekal jsem od ní minimálně zdvihnuté obočí. Opět nehnula brvou a řekla, že to není problém. Měl jsem velkou radost, že se celé vyšetření obešlo bez trapných momentů.

Další milá věc v mém trans životě se stala hned potom, co jsem se uzdravil. Měl jsem narozeniny a šel jsem to oslavit s kamarádkou. Do baru jsem dorazil jako první. Přišla ke mně servírka a zeptala se "vybrala jste si?" (to nebyla ta milá věc). Zamručel jsem, že chci pivo a začal jsem se litovat, že si mě už zase někde spletli s holkou, ještě k tomu v den mých narozenin. Potom přišla kamarádka, něco jsme popili a bylo to fajn. Dokonce jsem se i socializoval s lidmi od jiného stolu, což obvykle moc nedělám.

Po nevím-kolikátém pivu jsem šel čurat a bylo to opravdu urgentní. Kabinka na pánech byla obsazená. Vzhledem k pivní uvolněnosti, zoufalé fyzické potřebě a tomu, že jsem byl ten večer osloven obsluhou jako žena, jsem se odvážil jít na dámy. Otevřel jsem dveře a chtěl nenápadně vklouznout do kabinky, ale u zrcadla stály dvě ženy a zastavily mě.
"Jee, vy jste si spletl dveře!"
"Pardon, omlouvám se." blekotám.
"Ale jestli se identifikujete jako žena, tak poďte." – to fakt řekly a nebyla v tom ironie.
"Nejsem žena... Jen na pánech je obsazeno a já fakt musel a myslel jsem, že tu nikdo není."
"No tak pojďte na naše, nám to nevadí. Jen si nezapomeňte zvednout prkýnko." po těchto slovech jsem zadržel smích a vběhl do kabinky. Celý jsem se tetelil z toho, že jsem byl identifikován správně a že i přes to mi ženy umožnily jít na jejich toaletu. A nemohl jsem si nevzpomenout na svůj minulý článek, který pojednává právě o záchodech.

No ale ta nejdůležitější věc se stala dneska. Konečně jsem se dostal na konzultaci na plastickou chirurgii ohledně redukční mammoplastiky a domluvil si termín operace.

Aby to nebylo všechno moc jednoduché, na operaci nejdu do Prahy, ačkoli jsem z Prahy. Tým lékařů a lékařek, kteří tuto operaci dělali v Motole se rozpadl a u většiny z nich se teď neví, kdy začnou znovu operovat. Oficiálně už to dělá jen jeden, na kterého je neskutečně dlouhá čekací doba. A protože už chci mít tuhle záležitost co nejdřív za sebou, rozhodl jsem se jít na operaci do Jihlavy.

Dnes byl den D a ráno jsem spolu s Terkou vyrazil směr Vysočina. V autobuse mnou ze začátku zmítaly obavy. Ne obavy ve smyslu opravdu-to-chceš, ale obavy typu panebože-budeš-v-nemocnici-a-bude-to-tam-cizí-a-bude-to-bolet... Od těchto úvah mě nejvíc odvedly reklamní obrázky z jižních krajů, které nám naše dopravní společnost promítala na obrazovkách. Díval jsem se na fotky pláží a představoval jsem si, jaké to bude, až budu někde na pláži a budu mít klučičí hrudník a klučičí plavky. Nebyl jsem u moře už 14 let a nikdy mi to nijak nevadilo. Ale v poslední době, kdy sám sebe konečně vidím nějak jinak, se na to hrozně těším, až zase pojedu k moři. Nebo kamkoli, kde se budu moct koupat.

Po půlhodinovém bloudění v areálu dům zdraví/nemocnice jsme našli oddělení plastické chirurgie, kde jsme se vrhli na časopisy volně dostupné v čekárně. Shodou okolností byl v jednom z nich článek o trans lidech, respektive o transsexuálech. Nebylo to hezké čtení.

Chirurg, se kterým jsem měl konzultaci a který mě bude operovat, mě naopak velmi nadchnul. Byl vstřícný, přátelský a měl jsem z naší schůzky pocit, že mluvíme rovný s rovným, což v našem zdravotnictví není vždy běžné. Stejně tak sestry, které byly v ordinaci.

Po fakt dlouhé době jsem někomu ukázal svoje prsa. A nebylo mi při tom trapně. To se počítá.

Výsledek? V dubnu půjdu na operaci. Hurá, to uteče jako nic. A hurá, že to vypadá, že mě čeká operace v prostředí, kde nebudu za exota.

Nedávno mi máma říkala, jak s tátou vzpomínali na naše rodinné dovolené, když jsem byl ještě malý. "Ty jsi byl vždycky taková potápka, furt ses chtěl jen někde koupat a plavat. A pak ti začly růst prsa už se ti nikam nechtělo." Jo, vystihla to úplně přesně. Hrozně se těším, až navážu tam, kde jsem tenkrát skončil a začnu mít zase rád vodu, léto, slunce a pláže.

Duben je za chvíli. Moc se těším.

4 komentáře:

  1. Název mě trochu vyděsil, ale jinak, velká gratulace!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Úžasně otevřené, veselé a pro mnoho lidí povzbuzující úvahy, bravo, Filipe!

    OdpovědětVymazat
  3. Jáj, mám naději, že naše společnost na tom není tak špatně, jak jsem tento týden nepřímo zažil. Po přečtení tvých zážitků jsem nepopsatelně šťastný.

    OdpovědětVymazat
  4. gratuluju! :) a ten zážitek ze záchodů je milý :)
    btw, je pravda, že doktoři v česku trvají na "kotvách" nebo "účkách", když jde o top surgery? ještě to u mě bohužel není aktuální, ale rád bych jednou na redukci hrudníku šel. akorát se mi všechna zranění hojí děsně špatně a mám jizvy i po škrábnutích, tak hledám, jestli by v česku nebyl někdo, kdo umí dělat tu plastiku jen takovými těmi menšími jizvami dole zboku :)
    - Charlie

    OdpovědětVymazat