sobota 10. března 2018

A co na to říkali tvoji rodiče?

Tohle je jedna z nejčastějších otázek, co jsem v souvislosti s tranzicí dostal. A není divu, vždyť vztahy s rodiči jsou důležité snad pro každého.

Pokud jste trans a chcete žít jako ten/ta, kým doopravdy jste, nezbývá nic jiného, než to říct lidem kolem sebe. Jako Filip žiju už plus mínus dva roky, takže vzpomínky na moje coming outy už začínám mít trochu v mlze. Zkusím si ale trochu zavzpomínat a říct vám, jak to tenkrát bylo. 

Jako první jsem se svěřil svojí mámě. Z její reakce jsem měl největší strach. Už odmala jsem měl pocit, že jsem ji nějak zásadně zklamal v tom, že jsem nikdy nebyl typická holčička, dívka, žena. A myslel jsem si, že až jí řeknu, že jsem muž, že bude zklamaná ještě víc, případně mi nebude věřit.
V době, kdy jsem si jako dospělý poprvé přiznal, že se necítím jako žena, jsem se psychicky hodně složil. Pár dní jsem nebyl vůbec schopný komunikovat se světem a tak jsem mámě nezvedal telefony ani neodpovídal na maily. A protože mě moje máma má hodně přečteného, pochopila hned, že se děje něco vážného. Bylo mi líto, že se trápí nevědomostí, co se mnou je. A tak, i když se mi do coming outu absolutně nechtělo, rozhodl jsem se, že jí to řeknu.

Dali jsme si sraz v její oblíbené pizzerii. Pamatuju si, jak mě pohladila po ruce a zeptala se, co se děje. Vykoktal jsem ze sebe něco typu „Víš, jak jsem jako malá byla vždycky takovej kluk a jak jsem nechtěla nic holčičího a tak... V poslední době se mi tyhle pocity hodně vrátily a po dlouhým přemýšlení mi dochází, že já vlastně jsem kluk. A že chci žít jako kluk.“ Máma nevypadala vůbec překvapeně a jen odvětila „No to já vím přece celou dobu, že jseš kluk.“ Tím mi vyrazila dech. Čekal jsem cokoli, jen ne takovouhle reakci. Možná, že dopředu očekávala, že jí řeknu něco mnohem horšího, třeba že umírám na nějakou zákeřnou nemoc, čekám paterčata, dlužím půl mega lichvářům nebo chci vstoupit do KSČM.
Pak jsem jí to všechno vysvětlil a máma jen poslouchala, chápala, vyptávala se a celou dobu nevypadala moc překvapeně. Víc překvapený z nás dvou jsem byl vlastně já. Pak se jen zeptala, jestli to může říct tátovi a já řekl, že jo.

Poté, co jsem cítil přijetí od mámy, ze mě spadl obrovský balvan strachu a říkal jsem si, že táta to snad taky zvládne. Po pár dnech mě přijeli navštívit oba rodiče. Byl jsem z táty trochu nervózní a cítil jsem, že on ze mě taky. Doteď si pamatuju, jak sedíme na gauči – máma, táta a já mezi nima. Bavili jsme se o blbostech a pak bylo najednou ticho, v kterém se vznášela tahleta nová věc. Nikdo nevěděl, co říct, jak to nakousnout. A v tu chvíli táta udělal tu nejlepší věc, co mohl: objal mě a řekl něco typu „jseš naše, vždyť ty víš...“ A já věděl. Vědel jsem, že to bude všechno zase dobrý.

Uplynulo několik měsíců a já se rozhodl, že už je čas to říct babičce. Nějak jsem tušil, že to bude v pohodě. Nejspíš i proto, že moje babička je v mnoha věcech moderní babička - např. v tom, že se tvářila, že je normální, že chodím s holkama - v dobách, kdy jsem ještě žil jako holka.
Když jsem to ze sebe dostal, babička měla slzy v očích a řekla mi, že pro ni budu pořád její vnouče, bez ohledu na to, jestli jsem holka nebo kluk. A že je jí líto, že mě nikdo nechápal, když jsem byl malej. Ačkoli na mě během tohoto setkání mluvila jen v ženském rodě, při loučení mi řekla „tak ahoj Filípku“. To mě dojalo.

Jako poslední z rodiny jsem se svěřil bráchovi, který je o tři roky starší. Tou dobou jsme bydleli ve stejném baráku – v přízemí já, ve čtvrtém patře on a jeho žena.
Ohlásil jsem se předem, jestli se můžu stavit a že s nima chci o něčem mluvit. Když jsem přišel, vypadali oba vyděšeně. Nechtělo se mi to všechno vysvětlovat od začátku, tak jsem jim jen řekl, že teď hodně řeším svoji identitu, a že chodím po různých doktorech a že jeden z nich po mně chtěl sepsat můj životopis. Životopis, který je speciální v tom, že v něm popisujete, jak jste se cítili v různých etapách vašeho života. Na jeho konci jsem jasně definoval, že jsem muž. Dal jsem jim ho přečíst a čekal jsem, co bude. Opět se nekonalo žádné překvapení. Řekli mi jen „Uff. My jsme si říkali, že nám jdeš říct, že se buď chceš odstěhovat nebo že jseš trans. Tak to je fajn, že se nikam nestěhuješ, to by nás fakt mrzelo.“

Ostatní členové rodiny se to dozvěděli tak porůznu od těch, kteří už to věděli a víceméně s tím neměli problém. Samozřejmě všem trvalo, než si zvykli na moje nové jméno a na mužský rod, ale to už k tomu patří a rozhodně tímto nešlo o nějaké projevy nepřijetí.

Kdo tohle nezažil, neumí si představit, jaká pro mě byla úleva, když už celá rodina věděla, jak to se mnou je. Úleva, že už nemusím nic předstírat. Radost, že se mě všichni snaží chápat. Nadšení z toho, že v důležitých věcech držíme jako rodina pohromadě.

Píšou mi trans lidé, kteří se chtějí poradit ohledně svého coming outu. Často se bojí, že rodina jejich identitu nepřijme. Jim všem bych k tomu rád řekl pár slov:

1. Pokud se cítíte dostatečně silní říct to, řekněte to a neodkládejte to. Život máte jen jeden a bylo by škoda prožít ho jako někdo, kým doopravdy nejste.

2. Pokud se necítíte dostatečně silní na coming out, zkuste vaši nejistotu/obavy/strach řešit. Mluvte o tom s lidmi, kterým věříte. Vyhledejte psychologickou pomoc. Bavte se s dalšími trans lidmi o jejich zkušenostech. Prostě na to nebuďte sami.

3. Nečekejte, že až to řeknete, že se všechno změní hned. Lidem, kteří vás znají dlouho, to může trvat, než to pochopí. Zkuste s nimi mít trpělivost a respektovat, že i oni mají ohledně toho nějaké pocity. Mají na ně právo, stejně jako vy na ty svoje.

4. To, že někdo nechápe vaši identitu ještě neznamená, že vás nemá rád. A proto: vysvětlujte, vysvětlujte, vysvětlujte. Popište, jak se cítíte a co od druhých potřebujete. Vykašlete se na odborné a lékařské termíny, které můžou dosud nezainteresované lidi děsit.

5. Pochopte, že nemáte zodpovědnost za to, jestli vašeho pradědu trefí šlak kvůli vaší identitě (mnoho rodičů tohle používá proti svým trans dětem jako vydírání, proč se neoutovat). Vykašlete se na to, že vaše teta už má i tak svých starostí dost a že vaše tranzice by jí velmi přitížila. Ne, nepřitížila. Jediné, co jí může přitížit, jsou její vlastní předsudky a nulová snaha vás pochopit. 

6. Přijměte fakt, že všem se nezavděčíte nikdy, i kdybyste dělali cokoli a byli kýmkoli. 

4 komentáře:

  1. Super clanok. Presne toto prave prezivam s mojou zatial este dcerou. My ako rodicia to akceptujeme aj ked sme neboli z toho happy, ale raz je to moje dieta a outbudem stat na jeho strane. Svokra to berie tiez v pohode. Len moji rodicia maju s tym dost problem. Neviem ci to nepochopili, alebo nechcu pochopit. Zatial to riesime len v ramci psycholog, psychiater, lebo kazdy nam tvrdi ze u nas sa to da riesit az po 18. Tak vam vsetkym tranrodovim ludom drzim palce, aby ste dosiahli svoj ciel a boli uz len stastni a spokojni.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky a přeju to samé i tobě a tvému dítěti!

      Vymazat